Strach
Bavili jsme se o tom spolu jednou večer v posteli v době, kdy už měla dcera vlastní pokojíček na opačné straně bytu. Myslel jsem na to už dřív, ale tento rozhovor s mou družkou a matkou našeho dítěte mi zůstal v paměti. Bavili jsme se o strachu, kterého se už nikdy nezbavíme.
Nevím, jestli znáte tu kreslenou pohádku Hledá se Nemo. Otec klaun očkatý přijde o svou družku, všechny své děti a zbude mu jediný syn – Nemo. Otec Marlin se o něj velmi bojí, nechce ho poslat ani do školy a nevěří v jeho schopnosti. Chce ho mít stále u sebe a pod svou ochranou, což nakonec způsobí synův vzdor a další velké nepříjemnosti.
I já se cítím jako takový Marlin. Dnes jsou dcerce 4 roky a já nevydržím nechodit jí i v noci kontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Spím na opačné straně bytu, tedy nějakých zhruba 20 metrů od ní, ale dveře nechávám otevřené a slyším každé zakašlání.
Je to strach přímo o život a zdraví dítěte. Strach, jehož se nezbavím a který leží jako velmi těžký kámen na mé hrudi. Je to trochu moc knižní vyjádření, ale já to tak cítím. Je to tlak a závaží na mém těle a na mém myšlení. Neustálé psychické napětí, které začalo porodem a nejsem si jist, že skončí dospělostí mého potomka. Spíš se obávám, že nikoli.
Porodem skončila má svoboda. Ať byla minulost jakákoli a ať jsem cokoli dělat nemohl, nemá to nic společného s tím, co se stalo zrozením bytosti, která se nedokáže sama o sebe postarat a sama sebe ubránit před neustále hrozícím nebezpečím. A nejde přitom pouze o nebezpečí fyzická, ale samozřejmě i ta psychická všude kolem nás.
Před tím vším je potřeba dítě bránit a není nikdo jiný kromě rodičů, kdo by podobnou funkci mohl zastat. A proto mám neustále velký strach, s nímž musí podle mě každý „správný“ rodič na světě žít.