Doba poporodní – šestinedělí a první rok
Doba po porodu se označuje jako šestinedělí a jde o šest a sedm týdnů, kdy se u matky navrací anatomické a fyziologické změny jejího těla do normálního stavu před těhotenstvím. Zahojí se všechny rány způsobené porodem a dochází také ke změnám v psychice matky, jak mohu potvrdit z vlastního pozorování. Žena se stává matkou.
Pokud jde ženu, která je matkou poprvé, tedy porodila právě své první dítě, nejspíš u ní bude hodně zřetelná změna priorit. Je to zcela logické a nevyhnutelné, protože k tomu samému by mělo dojít, a často i dochází, u otce. Oba dva již nejsou svobodný pár a pokud se do této doby cítili nesvobodní, teprve nyní poznají, co to je mít skutečnou odpovědnost a závazky, které skončí nejdříve za nějaké dvě desítky let.
Z této doby a vůbec z celého prvního půl roku života své dcery si mnoho nepamatuji. Ještě za jejího pobytu v porodnici jsem na matrice vyřídil rodný list a chodil za oběma na návštěvy. Po příjezdu domů nastal velký kolotoč, jehož jsem se ale jako otec příliš neúčastnil. Kojení, přebalování, spánek, Pořád dokola.
Chodil jsem do práce a nechával všechno na matce. Nevím, jestli je to správné, pochopitelně jsem se jí i dítěti snažil věnovat jak jen to bylo možné, ale přece jenom kojit jsem nemohl, do přebalování se mi taky nechtělo a nic moc dalšího na práci nebylo.
Během těch prvních týdnů a vlastně během prvního roku jsme spali všichni vedle sebe, budil jsem se křičením novorozence a kojence, ráno vstával do práce a večer vyprávěl a četl pohádky, kterým má dcera zpočátku nemohla vůbec rozumět. Někdy je sem napíšu, protože je vlastně ve verzi pro mnohem starší dítě vyprávím dodnes.
Batolení
Mimino, kojenec, se pomalu stávalo batoletem. Měli jsme dřevěnou ohrádku asi 2×2 metry, kde měla své hračky, byla stále na očích, ale nemohla utéct do nebezpečí běžného bytu. Napřed jen ležela na zádech, nad sebou hrazdu s hračkami. Později se začala otáčet na bříško, potom lézt jako pejsek a nakonec se v té ohrádce stavěla a opírala. To už je sice jiná doba a nepatří možná do tohoto článku, nicméně hodlám to vzít stručně. Vývoj dítěte není pro nezúčastněného pozorovatele ničím zvláštní hlavně pro to, že je u všech dětí na světě stejný, nebo minimálně velmi podobný.
Dvě fáze učení
Holčička prostě rostla a rostla. Naučila se spoustu věcí, ze všeho jsme měli radost a za každou maličkost jsme jí výrazně tleskali, abychom podpořili její chuť do dalšího učení. Pamatuji se, že každá větší dovednost přicházela ve dvou fázích a když nad tím tak přemýšlím, je tomu tak pořád, i když mnohem méně výrazně.
Takže v první fázi nás velmi překvapila. Naučila se něco, na co měla mít podle všech pouček ještě nějakou dobu čas. Prostě to udělala a udělala to s jistotou, jakoby to bylo něco zcela přirozeného, co přece uměla už dávno. Měli jsme radost, tleskali jí a snažili se nově získanou schopnost udržet a rozvinout. Bez ohledu na tyto snahy však své nové umění zase velmi rychle zapomněla.
Nevím proč tomu tak bylo, nejsem psycholog ani psychiatr. Vím jen, že v některých zásadních věcech došlo k tomuto zapomenutí a kroku zpátky, aby se dovednost za nějakou dobu zase vrátila mnohem silnější a už na vždy.
První narozeniny
Pochopitelně bych si vzpomněl na hodně dalších věcí z toho prvního roku, stačilo by projít pár fotek. Za těch prvních 12 měsíců jich mám ve složce v počítači 3087, což je víc jak 8 na každý den. Toto ale zatím stačí. Třeba se k době kojenecké vrátím ještě někdy příště.
Takže první rok byl pomyslně završen prvními narozeninami, tedy událostí velmi významnou a zlomovou. Mojí Helence byl rok a byla už malou slečnou nosící šatičky, botičky, na krku korálky a ve vlasech sponečky.